Yucatánský poloostrov je tvořen rozsáhlou vápencovou plošinou, v jejíchž útrobách se nacházejí jedny z nejdelších a nejkrásnějších zatopených jeskynních systémů na světě. Již na přelomu druhohor a třetihor ležela tato část dnešního Mexika na dně mělkého moře ve formě rozlehlého korálového útesu, který s pozdějším střídáním dob ledových a meziledových postupně vystupoval nad mořský povrch a zase pod ním mizel. V obdobích dob ledových se v polárních a subpolárních oblastech akumulovaly ve formě ledu a sněhu ohromné masy vody a to mělo za následek snížení mořské hladiny, které bylo nejpatrnější v tropických šířkách zeměkoule.
Když doby ledové pominuly, ledové pokryvy v blízkosti pólů roztávaly a mořská hladina stoupala, čímž došlo k opětovnému částečnému, či úplnému zaplavení exponovaného povrchu Yucatánského poloostrova. V dobách ledových se tedy povrch Yucatánu nacházel nad úrovní moře a byl vystaven působení srážkové vody, která vzhledem k přítomnosti CO2 v atmosféře a v půdním pokryvu byla lehce kyselá. Vápenec je v důsledku vrstevnatosti a přítomnosti tektonických puklin propustný pro vodu, která ho svojí kyselostí rozpouští (koroze) a pak dále při proudění s částicemi obrušuje (eroze). Původní kanálky s proudící vodou se rozšiřovaly na jeskynní chodby a ty se dále mezi sebou propojovaly v rozsáhlé jeskynní systémy. Při poklesu hladiny spodní vody nastával v suchých prostorách obrácený proces. Podzemní voda s rozpuštěným vápencem pronikala z puklin ve stěnách chodeb a z této vody se vápenec na suchu zase vysrážel v podobě krápníkové nebo sintrové výzdoby. To trvalo až do té doby, dokud dobu ledovou nevystřídala teplejší doba meziledová a čerstvě vytvořené jeskyně nezaplavila zvednutá hladina spodní vody způsobená zdvihem mořské hladiny. V době zaplavení se růst krápníkové výzdoby úplně zastavil, ale jen do té doby, než další doba ledová snížila hladinu oceánu a spodních vod a tím odstartovala další etapu krasového vývoje yucatánských jeskynních systémů.
Nejintenzivněji se doby ledové (glaciály) střídaly od pliocénu, zhruba od 2.5 miliónu let před současností a trvaly 40 000 až 100 000 let, zatím co doby meziledové (interglaciály) trvaly kolem 20 000 let. Poslední významná doba ledová skončila před asi 10 000 lety. Hladina oceánu se tehdy zvedla o 120 metrů a v té době již bohatě vyzdobené a tisíce kilometrů dlouhé jeskyně byly zatím naposledy zaplaveny. Těmito jeskyněmi nyní protéká jediná voda na Yucatánu. Pro krasové oblasti je absence povrchových toků typická, kde voda z povrchu proniká do podzemí a protéká jeskyněmi. Rozpouštění vápenců kyselou srážkovou vodou pokračuje dodnes. Struktura a pevnost stropů nad jeskyněmi, zejména nad kdysi rozlehlými suchými dómy se narušuje a později se strop částečně nebo úplně propadne. Tím je otevřen shora vstup do podzemního labyrintu. Těmto otvorům se v Mexiku říká cenotes a svůj původ mají v mayském slově d’zonot, což znamená posvátná studna.
Cenoty byly pro místní Máye jediným zdrojem pitné vody a zaujímaly významné místo i v jejich mytologii, protože je považovali za zdroj plodnosti a života, vstupní bránu do podsvětí a domov boha deště Chaca, uctívaného lidskými oběťmi.
Cenoty je Yucatánský poloostrov posetý jako ementál dírami, nejvíce v pásmu při pobřeží mezi městy Playa del Carmen a Tulumem a také v okolí Meridy. Většina je jich ale stále neobjevená, stejně tak jako jeskynní systémy, které je spojují. Z cenotů již objevených jsou mnohé vstupem do pohádkového světa bizarní krápníkové výzdoby a potápění v nich je pro potápěče, kteří kvůli nim přijíždějí na Yucatán z celého světa celoživotním a nezapomenutelným zážitkem.
Krasový vývoj yucatánských jeskynních systémů tedy v současné době meziledové stále pokračuje, a to v podobě řícení tenkých stropů nad jeskyněmi, což je ovšem proces velmi zdlouhavý a vznik cenotu trvá stovky až tisíce let. Jen ve státě Quintana Roo, který tvoří asi třetinu rozlohy Yucatánského poloostrova, eviduje místní společnost speleologického výzkumu k dnešnímu datu přes 1000 cenotů ve více než 400 nezávislých jeskynních systémech s celkovou délkou přesahující 1650 kilometrů. První objevy, průzkumy a mapování zatopených yucatánských jeskyní se datují na konec 70. let minulého století, kdy je začali provádět jeskynní potápěči z Floridy.
Každým rokem přibývá exploračních pokusů a expedic a s nimi nově objevené cenoty a jeskynní systémy. Jeskynní systém je výraz pro skupinu jeskyní s jejich vchody (zde je vchod přes cenoty), propojených zatopenými chodbami. Běžně se stává, že se při exploraci jeden cenot se zatopenou chodbou spojí s druhým a ze dvou doposud různých jeskyní vznikne jedna, tedy jeden jeskynní systém. Jeskynní systém může mít i stovky cenotů.
Nejdelší známý jeskynní systém Sac Aktun (Bílá jeskyně) jich má téměř 230 a jsou pospojovány systémem chodeb o délce více než 370 kilometrů. O pouhých několik kilometrů méně měří jeskynní systém Ox Bel Ha (Tři vodní cesty) se 150 cenoty. Třetím nejdelším systémem je K’oox Baal (Divoká věc), měřící přes 100 kilometrů, který má „pouhých“ 57 cenotů.
Pro každého potápěče, který investuje čas a nemalé prostředky do kurzu jeskynního potápění, do nákupu speciální výstroje a který je vybaven trpělivostí při možná nekonečné cestě sebezdokonalování se, s chutí po dobrodružství a soudným rozumem, se na Yucatánu nabízejí nevídané možnosti objevování doposud nedotčených a panenských míst.
